V dávno uplynulých dobách bylo údolí Vavřineckého potoka pod Zásmuky rušné. Šest mlýnů, sádky, hospodářské usedlosti, hájovna, hospoda, lom a panská cihelna. Ze Zásmuk vedly Vlčím dolem důležité cesty do Doubravčan, Kouřimi a Toušic. Dnes na kdysi frekventovaných místech potkáme leda tak osamoceného pocestného nebo dědu s vozíkem suchých větví.
Stavba císařské silnice z Kutné Hory do hlavního města připravila Vlčí důl a původní cesty podél Vavřineckého potoka (též se mu tady říká Kouřimka či Výrovka) o význam. Byla širší, pevnější a cesta po ní rychle ubíhala.
Po čase údolím Vavřineckého potoka už chodili jen zásmučtí žáci do Kouřimi na měšťanskou školu. V roce 1919 si město Zásmuky zřídilo měšťanku a cesta i okolní usedlosti ještě více ztratily na významu.
Nová silnice zkomplikovala život vysoké zvěři. Rozdělila na dvě části oboru, ve které Šternberkové chovali jeleny. Aby se vysoká zvěř mohla pohybovat celou oborou, postavili jí tunel.
Patrně jediný tunel pro jeleny najdete cestou k potoku na kraji spodní části obory. Povede nás okolo ní silnice do Doubravčan.
Na konci kamenné zdi ohraničující oboru odbočíme panelovou cestou doprava, u čistírny odpadních vod se dáme polní cestou, a po pár krocích jsme u druhé zajímavosti dnešní výpravy.
Stojíme před krásně obnoveným barokním mostem z přelomu 17. a 18. století, spojující břehy Vavřineckého potoka, zde zvaného Kouřimka. Má pět pilířů s břitem ochraňujícím je před krami, čtyři oblouky, postaven byl z lomového kamene a jako málokterý v Čechách neměl nikdy mostovku.
Uprostřed je podstavec ze stejného kamene. Stávala na něm socha svatého Jana Nepomuckého, patrona mostů. Pískovcová skulptura byla na svém místě do roku 1970, kdy jí někdo shodil do vln potoka.
Socha, téměř zapomenuta, na dně odpočívala dlouhých třicet let, než ji vytáhli místní rybáři. Bez hlavy, která se již nenašla, je plastika dnes uložena v Zásmukách na radnici.
Starobylý most se díky nepatrnému využívání zachoval v původním stavu a po několikaleté snaze místní odbočky Svazu ochránců přírody se v roce 2002 ocitl na seznamu kulturních památek. Jeho kompletní opravu provedli zásmučtí rybáři.
Na louce vedle barokního krasavce jsou hned u cesty zřetelné zbytky rozlehlé stavby, panského mlýna zmiňovaného již v roce 1508. Sedíme u obvodových zdí se znatelným náhonem a máme pocit, že místo známe, že jsme zde již někdy museli být.
Právem. Most i okolí si zahrály ve dvou filmech. Nejdříve se zde v roli kapitána Exnera ve filmu Jana Schmidta Smrt talentovaného ševce procházel roku 1982 Jiří Kodet a o dvanáct roků později jako Nesmrtelná teta Jiřina Bohdalová.
Do mlýna koncem osmnáctého století za dívkou svého srdce často z města docházel vlastenecký básník Milota Zdirad Polák. Jeho jméno vás neoslovuje? Vycházky k mlýnu ho údajně inspirovaly ke vzniku písně, dnes známé jako lidová:
"Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti, miloval jsem hezké děvče, nebudu ho míti…
My ale nepůjdeme značenou cestou po proudu Vavřineckého potoka, ale odbočíme doleva proti proudu a pěšinou mezi loukami se vydáme k další pozoruhodnosti romantického místa. Po chvíli přicházíme pod strmé skalní stěny, na kterých můžeme sledovat, jak při tvorbě horniny proudilo magma.
Stojíme v místech jedinečně zachované ukázky výskytu stébelnaté ortoruly strukturou připomínající povrch dřeva. Vzácně se používá i jako šperkařský kámen.
Kdo zatouží po pozdní době bronzové nebo raném středověku, může pokračovat dále proti proudu.
Jihozápadně od Doubravčan, kde se do Vavřince vlévá Malotický potok, objevíme na vysokém ostrohu dvoudílné pětihektarové hradiště Šance. Vnější opevnění se sice prakticky nezachovalo, ale o to výraznější je vnitřní obranný val.
Hradiště z pozdní doby bronzové? a z raného středověku?. Nachází se jihozápadně od obce Doubravčany, na ostrožně nad soutokem potoků Vavřineckého a Malotického. Hradiště je dvoudílné o celkové rozloze přes 4,6ha. Vnější opevnění již není v terénu patrné, jeho pozůstatkem je průběh cesty napříč polem. Vnitřní val se naopak zachoval velmi dobře. Obloukem přetíná ostrožnu a dosahuje výšky 3m. Před ním jsou zbytky příkopu. Samotná akropole je těžce poškozena lomem, a to jak na povrchu, tak je i značná část kompletně odlámána.
Od rulové skály se po opačném břehu vracíme k mostu a stejnou cestou do Zásmuk. Kousek za mostkem na louce ještě v roce 1966 stála Šternberská cihelna. Pracovala, dokud stačily zásoby hlíny. Každá vypálená cihla nesla otisk šternberské hvězdy.
Jednu, symbolicky zazděnou ve stěně, objevíme v zámecké galerii, kde se můžeme seznámit s dějinami starobylého šlechtického rodu a okolí města. Pokud budeme mít trochu štěstí, v galerii se potkáme s profesorkou Evou Hoznauerovou. Na zámku jako dcera knížecího lesníka prožila dětství a patrně není nikdo, kdo by o všem v Zásmukách uměl vyprávět zasvěceněji než ona.
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti.
Miloval jsem hezké děvče, nebudu ho míti.
Síti, nežíti, milovati, nevzíti.
Sil jsem, nežal jsem. Miloval jsem nevzal jsem.
Tam nad mlejnem pod javorem na vysoké stráni,
slíbila mi má panenka věrné milování.
Láskou plesal jsem, kudy chodil vzdychal jsem.
Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem.
Ráno dřív, než zvoník cinkal časně na klekání,
šel jsem, abych ptáků slyšel ranní radování.
Šel jsem za lesem, ale ach, co spatřil jsem.
Celý strnul jsem, více děvče nechtěl jsem.
V roklině tam v střemkách hustých, děvče s jiným stálo.
On ji vinul, líbal, tisknul, děvče jen se smálo.
Já pak volal jsem, darmo v noci nespal jsem.
Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem.
Autor: Pavel Pánek
Převzato z: www.horydoly.cz